Kočky jako božstva

Veterina online

Kočky jako božstvo ve starověkém Egyptě

Obsah:

Uctívání zvířat ve Starověkém Egyptě

Kočičí egyptská historie

Kočky v domácnostech

Chrámové kočky

Bohyně Bastet a Sachmet

Postavení kočky v jiných náboženstvích

Islám

Indie

Persie, Čína, Thajsko, Japonsko

Řecko a Řím

Skandinávie, Germáni a kočky bohyně Freyi

Judaismus

Křesťanství a kult čarodějnic

Ostatní země

Kočky a magie

Závěrem

Literatura a prameny

Uctívání zvířat ve Starověkém Egyptě

Pro náboženství starověkého Egypta bylo typické uctívání zvířat, čímž Egypťané vzbuzovali u okolních národů přinejmenším údiv. Egyptské náboženství je velmi odlišné od všech ostatních, a to nejen formou a způsobem uctíváním, ale i mystikou a symbolikou, pro mnohé často nepochopitelnou, nelogickou a komplikovanou. Uctívání zvířat je archeologicky doloženo již z období předdynastického (asi 4500 – 3150 před n. l.) Již v této době se různá zvířata pohřbívala a na hrobech byly nalezeny figurky zvířat. Nelze ovšem dokázat, zda figurky představovaly božstvo.

Znázorňování bohů v podobě zvířat převládalo ještě v období po sjednocení Horního a Dolního Egypta, ve 2. dynastii, se objevuje i kombinovaný hybrid, člověk se zvířecí hlavou ( černý šakal Anubis - bůh mumifikace a hřbitovů, sokol Ré - zosobnění slunce a stvořitel, Rea - žena s hlavou a ušima krávy). Opačný případ, lidská hlava na lvím těle se vyskytuje ojediněle a to v případě Sfingy.

V egyptském náboženství hrála velkou roli řada kultů, které vycházely z přírodních počátků náboženství. V důsledku toho Egypťané věřili v posvátnost a magickou moc některých zvířat a rostlin, jiná zvířata považovali za samotné bohy nebo spíše za vtělení bohů. Část božstev se do Egypta dostala ze Sýrie a vliv měla i bádárijská kultura, která ovlivnila především ženské bohyně egyptského pantheonu, který se s přibývajícími božstvy stával značně nepřehledným.

Většina zvířat, která v Egyptě žila, měla svůj regionální kult v určitém regiónu, a pokud se vyznavačem takového kultu stal panovník, tím většího významu kult nabýval. Aby se zvíře mohlo stát bohem, muselo splňovat specifické znaky. Nejznámějšími kultovními zvířaty byli býk Apis, kočky a všechny kočkovité šelmy. Podobu kočky příležitostně přijímal i samotný bůh Slunce Ra, někdy je nazýván Velkou kočkou, i Osiris, bůh říše mrtvých.

Lvi se vyskytovali ve starověkém Egyptě ještě dobách Staré a Střední říše, obývali krajinu v nilském údolí a pravděpodobně představovali uctívaná i obávaná zvířata již odpradávna. Ke konci starověku lvi z Egypta vymizeli. V období Nové říše již byli lvi do Egypta dováženi ze vzdálené Nubie. Egypťané obdivovali jejich majestátnost, u lvic zase péči o mláďata a tato impozantní zvířata spojovali s králem a královským úřadem i symbolem moci, ale také nebezpečím.

Ve 4 dynastii se objevuje Sfinga – lev a člověk v jedné bytosti, v královských chrámových komplexech byly objeveny sochy lvů, královská křesla mají nohy ukončené tlapami lvů, Tutanchamonovo křeslo a máry jsou ozdobeny sochami lvů a lvic.

Anubis Apis Bastet

Kočičí egyptská historie

První zprávy o přátelství člověka s kočkou pocházejí ze starého Egypta. Zdomácněly tam asi tři tisíce let před naším letopočtem.

K objevení koček se v Egyptě váže zajímavá legenda. Egyptští kněží chtěli uctít bohyni Sachmet, která byla zobrazována se lví hlavou a k tomu potřebovali živé lvy, neboť obrázek zvířete prý nemohl zajistit s bohyní dostatečnou komunikaci. Jenomže lvy neměli a jediné místo s výskytem lvů bylo v Nubii. Vyslali tedy posly, aby lvy koupili. Poslové dorazili do cíle a hned zamířili k obchodníkovi se lvy. Núbijec je přivítal, právě získal pár nových šelem. Mláďata jim ukázal a vysvětloval, jak vzácný druh to je. Egypťané si zvířátko zvědavě prohlíželi a byli nadšeni. Mysleli si, že jde o nějaký druh lva. Obchodník jim vysvětlil, že to není lvíče, ale kočka. Egypťané nikdy kočku neviděli, ale rozhodně ji chtěli získat. Dlouho smlouvali, ale nakonec kočku koupili a triumfálně ji dovezli do Egypta.

Přesný původ koček není znám. Předpokládá se, že původním domovem tehdejších koček byl blízký východ, podle další verze pocházela egyptská kočka z kočky plavé ( Felis silvestris lybica), která žila právě v tamních polopouštních oblastech nebo z Nubie, případně že potomci druhu Felis silvestris ornata byly přineseny z Persie.

V roce 2600 před n.l. byly kočky již domestikované, z této doby se dochoval nález - zobrazená kočka s obojkem. Prvotním důvodem pro vydržování koček zřejmě ani v Egyptě nebyla jejich magie, nýbrž ochrana úrody. Egypt se rozkládá na řece Nil, pravidelně se rozvodňoval a přinášel s sebou úrodnou půdu a pravidelnou úrodu. S úrodou přicházeli škůdci – myši a krysy a kočky byly jediné, kdo je dokázal likvidovat. Kočky jsou adaptabilní zvířata, rychle si zvykly na tamní podmínky, některé kočky se dostaly do vesnic a staly se pomocníky rolníků. Vesničané kočky krmili mlékem, chlebem a nakrájenými rybami, aby se k nim vracely, čímž vznikly příhodné podmínky pro navázání přátelství člověka a kočky. (Zápisky Diodora Siciluse, římského cestovatele, který v letech 60 až 57 př. n. l. navštívil Egypt)

Zobrazení koček se objevují na stěnách hrobek, sochách, papyrech, špercích, ostrakách, amuletech a rakvích po celém Egyptě. Některé šperky mají tvar kočky, na jiných je vyobrazená celá kočka nebo jen hlava, byla nalezena socha kněze, klečícího před obrovskou sochou kočky, důkaz o uctívání kočičích božstev. V hrobkách byly nalezeny malby koček, i se svými majiteli, v hrobech faraónů kočičí amulety. Všechny kočky na podobiznách jsou vykrmené, upravené, uhlazené, často i se šperky a ozdobami. V roce 1890 bylo zakázáno z Egypta vyvážet kočky pod trestem smrti, ale našli se i tací (féničtí obchodníci), kteří se nebáli riskovat a kočky vyváželi a prodávali jako klenoty.

Egypťané kočky záměrně nekřížili, teprve až koncem 19. století se vytvářely první umělé chovy s cílem pěstovat a šlechtit nové druhy.

Kočka v domácnostech

Přítomnost kočky v domě znamenala požehnání. Egyptský kult kočky byl tak silný, že lidu bylo zabití kočky zakázáno pod hrozbou popravy. I ten, kdo kočce ublížil, neposkytl v případě potřeby pomoc nebo ji jenom vyhodil ode dveří, byl tvrdě potrestán, někdy i useknutím celé ruky.(Pro někoho nepochopitelné, ovšem i v dnešní době, v případech brutálního týrání zvířat by podobné tresty nebyly na škodu. pozn. autora) Pokud se Egypťan ocitl sám, beze svědků poblíž umírající kočky, velmi těžko vysvětloval svoji nevinu.

Egypťané kočky nazývali „miu“ každý ji chtěl, bohatí i chudí chovali kočku. Kočky spaly ve zdobených a vystlaných skříních a dostávaly dárky. Pokud v domě hořelo, nikdo se nestaral o hašení, nejprve se musely vynést a zachránit kočky (uvádí Herodotos). Kočky měly své paláce a celé město Aboo-Pašt, a ti, co se o ně starali, se těšili velké úctě a společenské vážnosti. Když v domácnosti zemřela kočka, byla to rodinná tragédie. Rodina dlouho truchlila, na veřejnosti nosila smutek, se zemřelou kočkou zacházela jako se zemřelým člověkem, s úctou a ve víře v posmrtný život ji nechala balzamovat a na poslední cestu jí s sebou dala drahé dárky. Často byly kočky pohřbívány do hrobky svého majitele a v okolí Nilu bylo nalezeno mnoho kočičích hřbitovů. Egyptský zákon zakazoval odstraňovat kočičí hroby, protože byly považovány za posvátné.

Chrámové kočky

Mystické označení koček se projevovalo v uctívání bohyně Baset. Ta je zobrazována v podobě posvátné kočky a je součástí rozsáhlého kultu. Její chrámy můžeme nalézt v nejmenších a nejzapadlejších vesničkách a vždy byly plné koček. Vrchol kultu kočičí bohyně spadá do10.- 8. století před naším letopočtem.

Střediskem kultu bohyně Bastet bylo město Bubastis v deltě Nilu, jemuž vévodil nádherný chrám, vybudovaný z červené žuly s prostranstvím uprostřed. ¹⁾ Toto posvátné místo se svatyní obklopovaly stěny s vytesanými postavami, rostl tam lesík z mohutných stromů a uprostřed stála socha Bastet, obrovská bílá kočka, umístěna sem králem Osorkonem I. (nejstarší syn faraóna Šešonka). Po celém chrámu byly rozesety spousty kočičích figurek, které měly získat přízeň bohyně Bastet.

V chrámu žily tisíce koček. Nejposvátnější byly černé kočky, chránící chrám. Pečovaly o ně kněží, krmení koček bylo jedním z rituálů. O ostatních rituálech se mnoho neví. ²⁾

^{-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------}

1) Chrám vznikl v době Cheopse a Chefrena v letech 2575-2465 př.n.l, za Ramesses II prošel mnohými změnami a konečnou podobu dostal za vládců 22. dynastie, kdy se také Bubastis stává hlavním městem. Z města Bubastis pravděpodobně pocházel i faraon 22. dynastie Šešonk I. On určil, že se Bubastis stane hlavním městem, rovněž 22. dynastie bývá označována jako Bubastická dynastie. Na mapě Bubastis nalezneme pod názvem Tell Basta a leží na jih od Káhiry.

Hlavní budova chrámu byla zničena v důsledku zemětřesení nebo vydrancování okolními národy kvůli ohavným rituálům Bastet a kněží byly povražděni. Unikla jen malá skupinka, usídlila se v Británii a ve Snové říši, ve městě Ulthar dál udržovala kult Bastet . Nikde ovšem není prokázáno, že by kult Bastet jakkoliv sloužil zlu.

2) Herodotos popsal alespoň svátek Bastet, jako nejdůležitější a nejslavnější posvátné shromáždění lidí v Egyptě. Konal se v době rozvodňování Nilu. Tisíce poutníků se sjížděly do města Bubastis a po cestě i po příjezdu slavili událost hudbou, zpěvem, tancem a pitím velkého množství vína.

Kočičí mumie

Předpokládalo se, že kočičí kněží a kněžky vládnou neuvěřitelnými schopnostmi, že se umějí převtělit v kočku a pak mohou vstoupit do kteréhokoli domu zdmi nebo střechou a zjistit, o čem se tu mluví. Kromě toho vládli darem hypnózy, který prý převzali od koček. Kočkám kněží věnovali zvláštní péči a bedlivě je pozorovali. Díky své schopnosti komunikovat s entitami vládnoucími vesmíru je kočka schopna předvídat budoucnost. V jejich očích vidí kněz tvary, které buď varují před ničivou bouří, záplavami Nilu nebo předpovídají dobrou úrodu a další události. I ten nejmenší tvar a pohyb v oku přináší poselství Bastet.

Některé prameny tvrdí, že kočky byly této bohyni i obětovávány a pak rituálně pohřbívány v chrámech, k tomu určených. V nekropoli byly nalezeny tisíce mumifikovaných koček, ať už přirozeně zemřelých nebo obětovaných, často se k zemřelé kočce přidávala i mumifikovaná myš. Ačkoliv za zabití kočky hrozil trest smrti, kněží směli vlastnoručně chované kočky usmrtit jako obětní dary bohyni.

Bastet a Sachmet

Kult koček souvisel s uctíváním dvou hlavních postav, Bastet a Sachmet.

Bastet (také Bast nebo Pašt) byla dcerou slunečního boha Ra, její první funkcí byla ochrana mennoferského pohřebiště, časem se stala ještě bohyní lásky a krásy, hřejivá, mírná a laskavá, ochránkyně rodiny, domu, dětí ³⁾, domácího krbu, tepla, úrody, koček a těch, kdo se o kočky starali. Nejprve byla Bastet zobrazována jako malá kočka se lví hlavou a později jako žena s kočičí hlavou, v přiléhavých šatech, často nese košík s koťaty. Dále řehtačku ( sistrum - starověký egyptský hudební nástroj) a malý štít ( aegis), někdy se lví hlavou. Na sobě mívá vyřezané obrazy koček a u nohou vrh koťat. Sluneční význam Bastet se projevuje nakresleným skarabeem (symbol vycházejícího slunce), na kočičích hrudích.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

3) Figurka Bastet krmí mládě - Bastet jako ochránkyně domova, rodiny, dětí a mateřství.

Bastet

Sachmet ( Sekhmet)je předchůdkyní Bastet z dob, kdy Egypt obývali lvi a zůstala pozapomenuta a tak trochu ve stínu Bastet. Někdy jsou obě bohyně ztotožňovány, zvlášť v mennoferské oblasti, která byla Sachmetiným kultovním místem (Memfis). (Pravděpodobně měla někdy i Bastet Sachmetinu podobu.)

Řada ochranných i trestajících bytostí a démonů má podobu lva nebo aspoň hlavu, obzvlášť bytosti z podsvětí ( Sachmet je ochranou zesnulého a vyskytuje se v zádušních textech.)

Někdy jsou Bastet a Sachmet uváděny jako dvojčata. Na rozdíl od Bastet byla Sachmet prudká a bojovná, silná, mocná, násilná a ničivá. Bývá zobrazována se slunečním kotoučem, kobrou a lotosovým žezlem. Kromě sochy z Tutanchamonovy hrobky, nemá vzorovaný oděv, nedrží sistrum ani košík a nenosí šperky. Přesto je možné ji u malých sošek zaměnit za Bastet.

Sachmet ovládala mor, dokázala ho přivolat i vyléčit, její léčitelské schopnosti se spojovaly s magickými. Jestliže je Bastet symbolem slunce, jakožto radostí a tepla, pak Sachmet je symbolem ničivého ohně, dokonce bývala ztotožňována s manželkou Amóna, boha válečnictví. Existenci Sachmety lze doložit již ze Střední říše, na seznamu v Bílé kapli v Karnaku mluví o bohyni jménem „Oko Horovo“. (Role Sachmety je „Oko Reovo“.) Byla nalezena řada stél a dalších kultovních předmětů souvisejících s úctou prokazovanou Sachmet – bohyni se lví hlavou. Další doklady se objevily z doby z 18. a 19. dynastie a objevují se další.

Kult Sachmet v Mennoferu spojen s kultem bohů Ptaha a Nefertema, s nimiž tvořila božskou trojici (náznak teologické trojice).

Dalšími, méně známými, uctívanými kočkovitými bohyněmi jsou Pachet, Tefnut či gepardice Mafdet.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

4) Kromě toho, jsou Bastet i Sachmet spojovány s Hathor – bohyní lásky, hudby, tance, života, milenců, zdobení a jednou z nejoblíbenějších bohyní.Ačkoliv Hathor nemá podobu kočky, nýbrž egyptské krávy, je i ona dcerou boha slunce Re ( Ra ). Stejně jako Bastet, drží Hathor v ruce sistrum, ozdobena je podobně jako Sachmet - slunečním kotoučem ( nejprve zlatým, později rudým) mezi kravskými rohy a kobrou na čele .Její kult se udržoval v Dendeře, kde stál Hathor zasvěcený chrám, dále v kapli v Dér el-Báhrí a Malém chrámu, vytesaném do skály v Abu Simbelu. Zatímco Hathor byla mírná jako Bastet, Sachmet je opakem Hathořiny povahy, krvelačná a mstivá. Hathor znamená v překladu palác, jejím hieroglyfem je obdélník, znak domu, se znakem boha Hóra a sokole

Postavení kočky v jiných náboženstvích

Islám

V roce 642 našeho letopočtu si Egypt podmanili Arabové. Stará faraónská civilizace zanikla. Do Egypta proniklo nové náboženství – Islám. Začaly vznikat mešity. Dle Koránu se člověk stává svrchovaným božím výtvorem a pánem všeho tvorstva. Zvířata, dříve v Egyptě uctívaná, se stávají nečistá, všeho, čeho se dotknout, je rovněž znesvěcené. Žádné zvíře nesmí vstoupit do posvátných prostor mešity. Jedině kočka má výsostná práva. Islámské obřady jsou silně ritualizované. Každý věřící se musí pětkrát denně pomodlit a před modlitbou se očistit. Nic nebrání věřícím, aby k tomu použili misku s vodou, ze které se napila kočka. Kočky smějí volně vstupovat do mešit a být přítomny modlitbám, naopak přítomnost kočky při modlitbě je vítána, ostatní zvířata se zúčastnit nesmějí. O tom, proč má kočka takové výsady, hovoří jeden příběh ze sbírky vyprávění z Mohamedova života. Pouští kráčel velice zbožný muž, jménem Abu Huraja. S sebou nosil pytel a nikdo nevěděl, co v něm schovává. Při jedné cesta narazil na spícího Mohameda, kolem něhož se ovíjel jedovatý had a chystal se proroka uštknout. Abu otevřel pytle, ven vyskočila divoká kočka a hada zadávila. Prorok byl zachráněn. Dlouho kočku hladil a pak jí požehnal.

V Knize mrtvých, je oceňována jako zachránce, že roztrhala zlého hada Apopa. Kočky se hadů nebály a dokázaly je zničit, aniž by sami utrpěly újmu, to byl další důvod, proč Egypťané kočky obdivovali, milovali a zbožňovali.

Jiná pověst vypráví, že sám prorok Mohamed měl kočku, jménem Muezza. Jednoho dne, zatímco se prorok modlil, kočka usnula na jeho plášti. Aby ji Mohamed nevzbudil, raději odřízl kus rukávu, na kterém kočka spala.

Muslimové jsou vyzýváni, aby byli na zvířata hodní a každý muslim by měl alespoň jednou za den nakrmit jednu kočku.

Indie

Ještě dříve než ve starém Egyptě byly kočky uctívány v Indii v podobě bohyně Sasthi. I ona ztělesňovala štěstí, mateřství a ochranu rodinného krbu. Každý věřící hinduista má povinnost živit za svůj život alespoň jednu kočku.

Persie, Čína, Thajsko, Japonsko

Ve staré Persii za zabití kočky také surově trestali. Náboženství Zoroastrizme postavilo zabití kočky na úroveň vraždy. Peršané navíc věřili, že kočka vznikla kýchnutím lva a to při potopě v arše Noemově, kde se přemnožili myši a krysy a hrozilo, že archu zničí. Lev byl příliš velký na to, aby dostal hlodavce z koutků, kde se skrývali. To mohla dokázat jenom malá kočka.

V Číně měla kočka rozporuplné rysy. Na jednu stranu byla vysoce ceněna pro svoji schopnost hubit hlodavce a také bílé kočky byly považovány za symbol dobra a štěstí, naproti tomu černé kočky, symbol neštěstí, byly často zabíjeny.

Číňané věřili, že kočka je schopna vnuknout člověku sny. Když se mu sny přestanou zdát, znamená to, že ublížil kočce a čeká ho prokletí. V královských palácích byly vyšlechtěny kmérské a siamské kočky. Jejich šikmé oči jsou prý důsledkem toho, jak upřeně sledovaly předmět, který hlídaly a zatočený ocas ovíjely okolo hlídané věci. V Tibetu se po celá tisíciletí využívaly kočky k ochraně chrámových pokladnic. V Knize ód se objevuje kočka Mao, která s posvátným tygrem hlídala pole a ničila škůdce. V jiných pramenech je zmiňována kočka Li. V 6. stol. n. l. vznikl kult kočičího démona Miao-Kuai.

Ve starém Japonsku panoval na kočky podobný názor jako v Číně. Navíc zde byla rozšířena pověra o dvouocasých kočkách, které se přeměňovaly. Strach Japonců z dvouocasých koček byl tak velký, že vypěstovali bezocasou kočku (pravděpodobně předchůdce japonského bobtaila). Námořníci brali s sebou na cesty tříbarevné kočky na ochranu a pro štěstí, aby od jejich lodí zaháněly všechno zlo, včetně duchů a také manželky námořníků měly doma kočku, aby zajistila ochranu a šťastný návrat jejich manželů. V podzemních knihovnách kočky sloužily jako strážkyně rukopisů.

V Japonsku měl rovněž kočku každý, kdo si ji mohl dovolit. Kočky byly velmi drahé, proto si chudí kočku třeba jen vlastnoručně vyrobili z hlíny a slámy. Bohatí si kočku koupili a hlídali si ji na vodítku. Buddhisté chovali odjakživa kočky jako spoluobyvatelky svých krámků, po smrti Buddhy se kočky ocitly v nelibosti, protože prý jako jediné nenaříkaly nad Buddhovou smrtí.

Řecko a Řím, Artemis a Diana

Kult bohyně Bastet se spojil u Řeků s kultem Artemidy, u Římanů s kultem Diany. Ve starověkém Řecku byly nejčastěji kočky spojovány s mainadami, které zastupovaly boha Dionýsa.

Bohyně lovu a měsíce Artemis stvořila malou kočku. ⁵⁾ Podle etruských zpráv se ženy učily od měsíční bohyně Diany tajným uměním, aby mohly v noci v podobě kočky navštěvovat své milé. Řekové byly přesvědčeni, že kočka je výtvorem měsíce a že díky magické síle nočního světla dokáže donutit člověka, aby se podřídil její vůli. Do Říma se kočky dostali za císaře Octaviana Augusta. Kočky v Římě sice nebyly považovány přímo za posvátná zvířata, ale těšily se velké úctě a takto s nimi bylo i zacházeno. ⁶⁾ Doprovázely své pány do boje, pokud v cizině zemřely, byly převezeny domů, balzamovány a pohřbeny v posvátné půdě. Staří Řekové a Římané na rozdíl od Egypťanů kočky zobrazovali velmi málo.

Skandinávie, Germáni a kočky bohyně Freyi

Ve staré Skandinávii ztělesňovala bohyně Freya lásku a krásu, ale i smrt a patřily k ní kočky. Bývala zobrazována na kočáru, který táhl pár něžných a plodných koček (prý kočičích démonů). Freyin kult se udržoval i v oblasti Německa, poslední Freyin chrám v Magdeburgu nechal zbourat Karel Veliký. Ve většině severských zemí bývaly kočky spojovány se zlem, démony a s magií a věřilo se, že sáně tažené kočkami odvážejí duše zemřelých z našeho světa.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

5) Až pod vlivem Řeků se stala kočka i lunárním symbolem. Do této doby byla spojována pouze se sluncem a teplem. Když ji Řekové přijali jako Artemis, stala se Bastet zároveň i sestrou Apollona.

6) V zápiscích Diodóra je vylíčena poprava římského občana za to, že zabil kočku a dopustil se tím hrdelního zločinu

Judaismus

Zákon Izraelitům zakazoval jakékoliv zobrazování Boha i uctívání kohokoliv jiného, kromě živého Boha. Egypťany Izraelský národ považoval za své nepřátele a nenáviděný národ. Konkrétně o kočkách mnoho zpráv nenalezneme. Judaismus se vyjadřuje o zvířatech všeobecně, vybraná zvířata používá jako obětní a hlásá soucit se zvířaty. Předpisy, jak se má se zvířaty zacházet, jsou poměrně přísné. „Spravedlivý člověk má úctu k životům svých zvířat.“

Ve Sbírce židovských zákonů stojí: „Je zakázáno, podle zákonů Tóry, způsobovat bolest jakékoli živé bytosti. Naopak, je naší povinností mírnit bolest jakékoli bytosti, dokonce, i když tato patří nežidovi.“

Talmud dále trvá na tom, aby „se člověk najedl a napil až poté, co nakrmí a napojí svá zvířata.

Křesťanství a kult čarodějnic

V Bibli nenajdeme o kočkách zmínky a ani nevíme, co je skutečným důvodem. V Evangeliu dvanácti svatých jsou kočky zmiňovány několikrát: při Ježíšově narození ležela vedle jesliček kočka s koťaty, již dospělý Ježíš zachránil kočku před trapiči zvířat, později se postaral o vyhladovělé kotě a svěřil ho do péče vdovy Lorenzy. (M. Oldfield Howey - Kočka v magii, mytologii a náboženství)

V 10. století se kočka dostala do Ruska, kde jsem žila v klášterech. Pravoslavná církev byla ke kočkám ve všech dobách snášenlivější a tolerantnější než katolická.

Ke konci 12. století se pohled na kočku změnil, pravděpodobně k tomu přispěl Dianin a Freyin kult, i kočičí vlastnosti a schopnosti se staly podezřelé. Inkvizice prohlásila kočku za symbol pohanství, za spojenkyni čarodějnic a ďábla, černá kočka se dokonce stala symbolem ďábla (papež Řehoř IX).

Církev vší silou usilovala o vymýcení starých náboženství a o vládu nad starými kulturami a kočky byly usmrcovány, často ve strašných mukách a upalovány společně se svými majitelkami. Někdy byly dokonce mučeny, topeny a upalovány samostatně. Protestanti kočky upalovali v dřevěných rakvičkách s podobiznou papeže. Ušetřeny byly jedině kočky s kresbou M na hlavách, ty byly považovány za zvířata Matky Boží. V těchto dobách byla kočka v Evropě skoro vyhubena. Její stíhání skončilo až s koncem honu na čarodějnice a teprve až koncem 18. století se začaly názory na kočku měnit, i když některé pověry a obava z černé kočky přetrvává dodnes.

Ostatní země

V Pensylvánii dávají novomanželům do prázdné kolébky kočku, aby byla zaručena plodnost páru.

V Anglii a Skotsku je kočka tvorem přinášejícím štěstí. I v Anglii bylo zákonem zakázáno kočky zabíjet. Byly vzácné a drahé, žily na hradech a bděly nad královskými zásobami obilí.

V Malajsii lidé věří, že kočky pomáhají duším dostat se z očistce do nebe.

Kočky často sehrávaly velkou úlohu v náboženských a okultistických ceremoniálech u Inků a v Jižní Americe byly stavěny kočkám sochy.

Kočky a magie

Bůh Slunce Ra vychází každé ráno na oblohu. Zaplavuje celou Zemi září a umožňuje rostlinám růst. Bez něj by na Zemi neexistoval život. Plodí hojnost a vytváří krásu. V noci jakoby mizel za horizont. Ve skutečnosti podstupuje dlouhou cestu v podzemí v kouzelném plavidle a tato cesta se neobejde bez nebezpečí. Každou noc se mocnosti temnoty, chaosu a zla snaží zabránit Slunci, aby ráno vyšlo. Nejnebezpečnější z nich je Apopis, drak temnoty, hrozící že loď boha Slunce Ra potopí. Naštěstí velká kočka bdí. Utne hlavu jedovatého hada, a tak může posvátná loď pokračovat v cestě.

Kočka je tajuplné a těžko odhadnutelné stvoření, plné polemik a rozporů. Je schopná žít stejně v noci jako ve dne, absolutně přizpůsobivá, a přitom vždy svá a neovladatelná.

Od počátku antiky byla považována za jeden z lunárních symbolů a zároveň je spojena i se Sluncem, proto je její dvojitá ezoterická symbolika poměrně složitá. Tvar kočičích duhovek se mění v závislosti na slunečním světle, což evokuje proměnlivé měsíční fáze a oči zářící do noci, znásobují jejich magickou auru. Solární symbol síly světla a zároveň lunární symbol, kdy měnící se oči představují transformaci Měsíce.

Svojí schopností vnímat a využívat magnetické pole, vstřebávat negativní energie a přeměňovat je na pozitivní, mistrovstvím ve čtení myšlenek, geniálně zkonstruovaným elastickým tělem a naprosto dokonale vybavenými smysly ztělesňují kočky cosi tajemného a vydobyly si výjimečný status božských a magických zvířat. Kočky jsou aktivními telepaty, schopnými vnímat emoce a nadpřirozené jevy, energie a bytosti na zcela jiné úrovni, které člověk není schopen vůbec registrovat. Za hranicemi našeho vnímáním pohybují stejně sebejistě jako v našem reálném světě. Jsou universálními léčiteli, často v dnešní době se kočky využívají jako společnice stresovaných a duševně nemocných lidí, v psychologii, terapii a dalších oborech, obzvlášť v USA, Kanadě, Anglii… ( Kočka si sama vybírá, koho bude léčit a koho ani omylem, záleží na sympatiích.)

Stejně jako pozitivně, mohou tito senzibilní transformátoři energií působit i negativně a touto zvláštní schopností jsou skutečně obdařeny. ⁷⁾ Kromě toho jsou citlivé, maximálně trpělivé, často meditují.

Vhodnější magické zvíře si staří Egypťané, užívající magii od uctívání až po běžné denní záležitosti, nemohli vybrat.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

7) Neobyčejnými schopnostmi koček se zabýval jako první Francouz Monkrif ve své knize Historie koček. Tvrdí, že kočky skutečně mají magické schopnosti a to z toho důvodu, že jsou nositeli parazitů toxoplazmózy, kteří produkují dopamin, ten mění vědomí, ovlivňuje činnost mozku, působí jasnovidectví a změní chování a osobnost. Na lidi jsou tito paraziti vesměs nepřenosní, jen malé procento lidí se může nakazit.

Magie Egypťanů fungovala na dvou základnách. První byla léčebná, druhá sympatetická a ochranná. Užívali zaklínadel k odvrácení toho, co mělo přijít nebo okolností a potíží, které už přišly. Používali i ochranné amulety, měly přesné předpisy, jak mají vypadat a jak se mají používat. Egypťané vytvořili snad všechny druhy amuletů na ochranu před nemocemi a neštěstím a všechny měly podobu kočky.

Pokud už se něco přihodilo, např. někoho uštkl had, považovalo se to za útok démonů, potom se Egypťané v zaklínadlech obraceli na bohy, ve snaze, vyprosit si pomoc. Nalezené egyptské magické papyry byly pravděpodobně pracovní příručky profesionálních mágů, obsahovaly věštění, astrologii, uzdravování, vymítání duchů, vzývání bohů až k začarování z lásky a pomsty. Za tyto služby se vybíral poplatek a patřily k nižší magii. Jak se magie prolínala se životem Egypťanů, dokazuje množství papyrů, hymnů, obřadních textů a dalších děl, včetně knihy o výkladu snů, nalezených teprve v roce 1928 v knihovně písaře Kenihirchepešefa. Magií se zabývali čarodějové, někteří působili na faraónově dvoře, i někteří vesničané, kteří se ji učili a ovládali.

Kočka bývala často využívána jako magický pomocník, ať už v léčitelství nebo eliminovala nebezpečí, spojené s astrálním útokem. Kočičí zaklínání působilo stejně jako příprava kouzelného nápoje lásky, Kočky mohou za určitých podmínek zabít i vyléčit, nemoc přivodit i zahnat. Onemocnělo – li v Egyptě dítě, jeho matka dala kočičí bohyni prostřednictvím kněze dar v podobě zlatého prášku. Potom směla nakrmit posvátnou kočku a pohlédnout jí do očí, kde mohla spatřit vyléčení nebo smrt svého dítěte. ⁸⁾

^{----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------}

8) Egypťané nepovažovali smrt za definitivní stádium. Podmínkou ovšem bylo, aby tělo zůstalo neporušené. Proto vynalezli techniku balzamování. Duše zemřelého je souzena a na misky vah jsou kladeny jeho přednosti a vady. Jestliže byl dobrý, bůh Osiris mu dá kříž života a klíč k věčnému štěstí.

Závěrem Egyptská mau

Kočka provází člověka od nepaměti všemi kulturami a náboženstvím. Jako je rozporuplná ona sama, takové jsou i názory na ni. Byla milována a nenáviděna, zbožňována a zatracována.

V každém případě jsou tato krásná zvířata pojítkem mezi naší civilizací a Starověkým Egyptem a nejoblíbenějšími domácími mazlíčky a společníky na celém světě. Nakonec i středověké rčení, že kočka má devět životů, pochází od mýtické Egypťanky Ennead a Devítinásobné bohyně, že čarodějnice může přijmout kočičí podobu devětkrát za život a současné plemeno egyptská mau patří k nejvzácnějším.