Zahrada Bastet
 

Byl příjemný letní podvečer a mě končila služba. Vrátila jsem psy, naplnila jejich misky granulemi a čerstvou vodou a uklidila obojky a vodítka. Ještě jsem natřásla polštářek a upravila pelíšek, napsala majitelům vzkaz, že bylo všechno v pohodě a psíky odměnila dobrotou z nově otevřeného balíčku psích pochoutek. Zbytek sáčku jsem přesypala do krabice a těšila se domů.

Cesta na tramvaj mi trvala pět minut a za dalších čtyřicet minut jsem měla být doma.Byl příjemný letní podvečer a mě končila služba. Vrátila jsem psy, naplnila jejich misky granulemi a čerstvou vodou a uklidila obojky a vodítka. Ještě jsem natřásla polštářek a upravila pelíšek, napsala majitelům vzkaz, že bylo všechno v pohodě a psíky odměnila dobrotou z nově otevřeného balíčku psích pochoutek. Zbytek sáčku jsem přesypala do krabice a těšila se domů.

Nastoupila jsem do své tramvaje a dost jsem se divila, když se rozjela opačným směrem.

Ne, nenastoupila jsem špatně. Tramvaj se skutečně rozjela směrem na Motol, odkud původně přijela.

„Krematorium Motol, prosíme cestující, aby yystoupili “ ozvalo se z reproduktoru.

Všichni cestující se nahrnuli ke dveřím, jen já stále nechápala, proč jsem zde a ne už na Olšanském náměstí. Proč jsem odjela na jinou stranu, proč zrovna tahle zastávka a navíc i to, že se pomalu začínalo stmívat, se mi vůbec nelíbilo.

Lidé se rozešli a já přešla na druhou stranu a doufala, že se co nejdříve objeví tramvaj, která mě odveze správným směrem a hlavně odtud. Jenže jak to tak vypadalo, tramvaje zřejmě dojezdily a když se ani po půl hodině nic nedělo, rozhodla jsem se jít pěšky.

Přešla jsem silnici a můj pohled padl na bránu motolského krematoria. Mezi stromy se zableskl proužek světla a rozlil se do měkké záře.

Měla jsem mít strach, ale já ho neměla. Cítila jsem, jak mě zalévá láskyplná energie, měkká, hebounká a hřejivá. Žádná síla by mě nikdy nedonutila jít večer na hřbitov, ale teď jsem šla sama k hlavní bráně, která byla dokořán, ačkoliv normálně se v tuto dobu bývala již zavřená.

Prošla jsem jí a jako v transu zamířila za světlem. Strach se stále nedostavoval, jen pocit lásky a bezpečí.

Napravo i nalevo byly vysoké stromy, ke krematoriu se zřejmě přicházelo po cestě do kopce, nevím, nikdy jsem za tuto bránu nevkročila a doufala jsem, že to tak i zůstane. Teď mě sem něco přitahovalo jako magnet. Co to je, jsem pochopila, když jsem popošla pár kroků mezi stromy.

Záře, kterou jsem zvenčí viděla, vycházela z nádherné zahrady, obehnané alabastrovými sloupy a tesanými postavami koček. Rostl tam cypřišový háj a uprostřed seděla obrovská alabastrová socha Bastet. Za ní překrásný chrám a svatyně, vchod střežily dvě kočky. V rohu zahrady stál altánek a opodál jezírko s lotosovými květy.

Ze svatyně se ozývala tichá hudba.

Nebyla jsem jediným návštěvníkem této nádhery. Kousek ode mě pohřbívala nějaká rodina svoji kočku. Pán středních let v šedém obleku a dáma v černých smutečních šatech upravovali bílý mramorový hrob, dvě děti, holčička, asi čtyřletá v tmavě modrých šatech a chlapec jen o málo starší v tmavém sametovém oblečku usedavě plakali.

„ Prosím, upravte nějakou krásnou kytici“ požádala mě ta dáma a podávala mi zlacenou vázu.

„ Já ? „ zděsila jsem se. Nebyla jsem vhodně ustrojená ani jinak připravená na takový obřad.

„ Ano vy. Prosím“ odpověděla mi ta paní a maličko se skrz slzy pousmála.

Vzala jsem vázu a snažila se upravit květiny, které ležely čerstvě utržené na alabastrovém podstavci. Ale ať jsem vybírala a kombinovala květy jakkoliv, pořád se mi to nezdálo dost dobré. Nakonec jsem se rozhodla pro modré kosatce. A zase se mi nedařilo je naskládat do vázy tak, aby kytice vypadala úhledně. Jako kdyby byly začarované nebo co.

Rodina mezitím upravila hrob a odešla a já tu pořád stála u podstavce, v černém triku a maskáčových kalhotách a snažila se uspořádat květy.

Konečně se mi kytice zdála jakž takž v pořádku. Opatrně, aby se mi květy zase nerozházely, vzala jsem vázu a postavila ji na hrob kočičky.

Na pomníčku byl její obrázek. Bílá modrooká kočička, pod obrázkem bylo vyryto jméno Cassiopeia a datum narození a úmrtí.

Stála jsem nad jejím hrobečkem dost dlouho a přemýšlela, co to má znamenat, proč si ti lidé aspoň nepočkali, až dokončím kytici, třeba se jim nebude líbit, až sem přijdou zítra nebo pozítří. Pokud tedy vůbec ještě přijdou.

Možná ani nešlo o květiny, ale o to, abych kočičce i já prokázala nějakou službu, ale proč, nikdy jsem ji ani neviděla.

Můj pohled zabloudil k plotu, venku už byla úplná tma. Jak se vůbec odtud dostanu, když nic nejezdí? Nebo možná pojede, když jsem svůj úkol splnila, pokud to byl můj úkol. Ale spoléhat na to nemůžu.

Vypadá to, že dnešní noc strávím u sochy skutečné Bastet. A na hřbitově k tomu. Jindy bych se nejspíš zbláznila hrůzou. Teď je mi dobře. Láska a bezpečí mě oblévá jako hustý, zlatavý med a energie mi stoupá až do kořínku vlasů.

Podívala jsem se na sochu. Byla skutečně obrovská. Na hrudi se jí leskl skarabeus. Studená socha z alabastru.

Ne, nebyla studená, ani pohled neměla kamenný. Její oči se upíraly do dálky a zračila se v nich něha.

„ Proč jsem tady?“

„ Abys pochopila.“

„ Pochopila…a co?“

„Že nejsi jediná, kdo tolik miluje kočky. Jejich budoucnost není jen ve tvých rukou. Je mnoho lidí, kteří nás kočky milují. Tvoje ego se domnívá, že sama musíš spasit kočičí rod, ale není tomu tak. Viděla jsi tu rodinu, jak milovala svoji kočku. Ty dvě děti žádné kočce ani jinému zvířeti nikdy v životě neublíží.“

„ Proto jsem tady? Proto jsem se měla zúčastnit kočičího pohřbu?“

„ Jsi tady proto, abys viděla, že i další lidé soucítí s němou tváří. Že ji milují. Je vás víc, kdo nám můžete pomoci. Jen se musíte spojit proti těm, kteří nás nenávidí. Nestačí psát dojemné komentáře v tom vašem virtuálním světě či jak tomu vy lidé říkáte. Musíte jednat a bojovat o lepší zákony, které nás budou chránit.“

„Co se té kočičce stalo?“

„ Vrozená srdeční vada. To se v chovech množitelů stává často. Všichni chtějí co nejvíc a nejrychleji vydělat, zvíře je pro ně továrna na peníze.

Bastet se odmlčela a já přemýšlela o jejich slovech. Po chvíli se ozvala znovu.

„ Je Bastet skutečná?“

„ Myslím, že ano.“

„Ale to je omyl“ zasmála se kočka.

„ Bastet je pouhým výplodem lidské fantazie. Bastet stvořili lidé, kteří tolik milovali kočky, až si z nich udělali své bohy. Nakonec to bylo docela jednoduché. Kočka je od přírody aristokrat a má všechny vlastnosti, které ji pro post bůžka předurčují.

„Ale proč někteří kočky milují a zbožňují a další je nenávidí, ubližují jim a zabíjejí je?

„ Tak je to přece se vším“ povzdechla si Bastet.

„ Snad jsi se ve škole učila, jak lidé zacházeli s Písmem svatým. Jedni je milovali, balili do hadříku, schovávali a umírali pro ně, jiní ho nenáviděli a nemilosrdně házeli na hranice. Svět je divný. Jenom jedno si pamatuj: nejsi na to sama. Je vás mnoho, kdo nás máte v lásce, poskytujete nám azyly, staráte se o nás. A teď už mě nech odpočívat. Za malou chvíli ti jede tramvaj nazpátek. Běž, ať ji stihneš.“

Bastet doširoka zívla a znovu upřela pohled do dálky. Audience skončila.

Pomalu jsem opouštěla tuto svatyni, moudřejší o poznání, že opravdu nestačí klikat na „líbí“ nebo „nelíbí“ a litovat opuštěná zvířata v útulcích, ale jednat.

Tramvaj jsem stihla a tentokrát jela správným směrem. Když jsem se usadila u okénka a snažila se zahlédnout světlo, které mě sem přilákalo, za plotem už byla naprostá tma. Brána se tiše zavřela.

 

Zvířatům vstup zakázán

Mým prvním zvířetem byla černobílá samička morčete, příjemná, krotká a ochočená. Rodiče mi ji slíbili za vysvědčení a tak když jsem ho přinesla domů, bez jediné dvojky, či něčeho horšího, nezbylo, než jet k chovateli, který morčata pěstoval pro zoologickou zahradu.

Zatímco ostatní zvířata zběsile pobíhala v kotci a vířila piliny, ve snaze zmizet z dosahu lidské ruky a zahrabat se, tahle morčička se nechala klidně odchytit a šoupnout do krabice s troškou sena a hrstí zrníček.

Moje sestra, aby jí to nebylo líto, dostala také morče, ale samce a za nic. U ní žádné vysvědčení ve hře nebylo, jelikož ještě nechodila do školy.

Vyzbrojeni radami chovatele, jak morčata chovat a čím je krmit, odjížděli jsme domů s krabicí, ve které to pobrukovalo, kvičelo a škrábalo drápky.

Morčata jsme ubytovali v modré dětské vaničce, podestýlku z novin jsme během několika dní vyměnili za slámu a seno a já chodila každé ráno na čerstvé pampelišky, sypala ovesné vločky a předkládala mrkvičku, jablíčka a tvrdé pečivo.

Samičku jsem pojmenovala Lyska, podle bílého proužku, který se táhl od nosu až mezi uši, samec dostal jméno Flíček.

Zatímco já jsem se svým zvířátkem zacházela celkem něžně, sestra roztáčela židli od klavíru, na které Flíček seděl. Tak se stalo, že jí morče jednoho dne upadlo, vyrazilo si zuby, rána se mu zanítila a do týdne pošlo.

Jako náhradu dostala zlatého křečka a později želvu. Ani jedno ani druhé jí moc dlouho nevydrželo. Ne proto, že by snad chtěla zvířata trápit, ale podle mého názoru byla ještě příliš malá na to, aby se sama starala o zvíře.

Jednou dostala maminka bíločernou kočičku Miki, sladkou, čisťounkou a voňavou, bohužel ne odčervenou. A tak když začala tahle zelenooká princezna zvracet škrkavky, šla okamžitě z domu. Následoval mouratý kocourek Ferda, který zničil kde co a o rok později kříženec jezevčíka na krátkých nožičkách, věčně vyděšený, bázlivý a zalézající pod sukně.

Měli jsme Romíka asi čtrnáct dní, když jsem dostala hnisavou angínu. Otec byl tehdy na několikadenní služební cestě a maminka mi musela v noci a v dešti doběhnout na pohotovost pro antibiotika. Pejska si vzala s sebou a s léky se vrátila nejen zmáčená od deště, ale i zablácená od psích tlapek a dost rozzlobená, jelikož Romík zapadl do první kaluže až po krk, odmítl jít dál a musel být nesen v náručí. Za několik dní na to putoval ke známým, kteří měli pro pošramocenou psí dušičku víc pochopení než naši rodiče.

Po těchto neblahých zkušenostech byl vyhlášen zákaz donášení jakýchkoliv dalších zvířat do naší domácnosti.

Dnes, po tolika letech, během nichž jsem odchovala želvy, sklípkany, koťáta a exoty, vypiplala jednodenní křečky, odrodila štěňata a pomohla velkému množství zvířat v nouzi, mohu říct jen to, že jsme tehdy neměli nikdo zkušenosti s žádným chovem a podle toho to dopadalo.

Želvička by byla neuhynula, kdyby dostala vyhřívané terárium a ne papírovou krabici a křeček by nezemřel, kdyby nezkonzumoval na posezení pytlík sladkých buráků. Na škrkavky stačil obyčejný Lopatol nebo Helmirazin, který byl tehdy k dispozici v každé veterinární lékárně a kocour by neškodil, kdyby se mohl zaměstnat hračkami a kdyby mu někdo vykázal prostor, kde by si mohl obrušovat drápky.

Všechny moje další kočky dokázaly pochopit, kde se smí brousit, tedy kromě mojí současné a jinak velmi inteligetntní Čikinky, která si k tomuto účelu vybírá výhradně mé kamarády a tímto způsobem se s nimi vítá, zatímco já koktám omluvy a rudnu.

Bez kontaktu se zvířaty jsme ovšem dlouho nebyly. Začali jsme se totiž vnucovat všem majitelům psů v našem okolí jako venčitelky jejich miláčků. O tom ale zase příště.

 

Jak se stát psí chůvou

Takže, jak už jsem napsala v minulé povídce, rodiče stopli přísun zvířat a jediné, co nám dopřáli, to byly výstavy mazlíčků všeho druhu a tradiční vystoupení kynologů ze Svazarmu na 1. května. Podívat ano, ale domů ani drápek a ani jeden jediný chlup.

Na výstavách jsem se poprvé setkala s perskými kočkami, které ovšem s těmi dnešními neměly nic společného, kromě dlouhé a husté srsti. Tehdejší šampiónky by na dnešních výstavách nejen neuspěly, ale pravděpodobně by na ně ani nebyly připuštěny, tak moc se za ta léta změnily požadavky na typ. Jenže tehdy to bylo něco.

Vypůjčovaly jsme si psy od sousedů a známých, chodily s nimi na procházky a hádaly se, která z nás zákaz zvířat zavinila. Ale ani sousedův velšteriér Endy ani Ambra ani jezevčík Gríša a nikdo další nebyly k mání pokaždé, kdy se nám zachtělo. Ti všichni měli své páníčky, se kterými chodili na vycházky a na víkendy jezdili ven a ochota, půjčovat nám pejsky pravidelně, klesala k bodu mrazu.

Jednou po škole mi sestra šeptem sdělila, že v Kaštance bydlí Růžkovi, mají nádherného ovčáka a že by ho ochotně půjčovali na procházky, protože na něho nemají čas.

Kaštanka byla vilková čtvrť, vzdálená jen několik ulic od našeho domu, s dlouhou alejí vzrostlých kaštanů.

Pochopitelně jsme se tam vypravily hned. Otevřela nám stará a evidentně nahluchlá paní.

Musely jsme doslova křičet, než pochopila, proč tam jsme a co chceme.

„ Ale panenky, to já nevím, musela bych se zeptat syna“ řekla a dlouho hledala v kapse klíč od branky.

Konečně jsme byly předvedeny před pana Růžka, který si hověl za stolem a kouřil. Chvíli si nás nedůvěřivě prohlížel, vyptával se, jak se jmenujeme, kde bydlíme, kam chodíme do školy a čím jsou rodiče a nakonec blahosklonně kývl.

„ Ale jo. Když s váma půjde, proč ne…My jsme totiž ztratili vodítko. “

„ Belo, Belo pojď!“ volaly jsme, ale fenka se ani nepohnula, přátelsky mávala prutem a pobaveně si nás prohlížela.

Posunky jsem sestře naznačovala, že vypadneme, protože situace byla čím dál trapnější. Ale sestra se nehodlala vzdát. Popadla Belu za kůži na krku a táhla ji ze dveří a pan Růžek jakoby zázrakem, odněkud milostivě vylovil ztracené vodítko a připnul ho feně k obojku.

Vydaly jsme se k nemocnici a dál, na oblíbené místo všech pejskařů, Psí stezku, mezi alejemi stoletých lip a hádaly se, která z nás Belu povede.

Psa jsme v pořádku a ve stanovenou dobu vrátily, ale když jsme si přišly za několik dní, otevřela nám zase ta nahluchlá stařenka a zřejmě už se na nás nepamatovala, protože zaskřehotala:

„ Ale panenky, to já bych se musela zeptat syn, ale von není doma, víte…To musíte až se syn vrátí. A kterýpak vy jste?“

Další dny se Bela hárala a nesměla tři týdny ven, potom byla vykoupaná a zase nesměla ven, aby nenastydla a já už měla toho doprošování dost.

„ Von nám stejně nikdo nebude pořád psa půjčovat. Lidi neradi půjčujou svoje psy“ řekla sestra zklamaně.

Za dva dny jsem ji viděla, jak táhne na vodítku příšerně tlustého jezevčíka, na krátkých, zavalitých nožkách.

„ To je Fík“ poučila mě.

„ A ta paní, co jí patří, bydlí naproti, jmenuje se Matylda a bude nám ho půjčovat, protože je stará a nevyleze do schodů.“

Když nám bylo dvanáct a patnáct, konečně nám rodiče koupili vlastního psa a to zlatého boxera s rodokmenem. A zase byly problémy.

Pes byl nejen netypový a tudíž nevhodný k chovu, ale především divoký, neukázněný, nevypočitatelný a nezvladatelný. Nechci a ani nemohu tvrdit, že to byla vina psa.

Dnes mám za sebou výcvik několika boxerů a nemohu si ty pejsky vynachválit. Nicméně trvám na tom, že boxer není pes pro začátečníka. Měl na tom trvat i chovatel nebo nám přinejmenším vysvětlit specifiku tohoto plemene. Jenže vidina šestnácti stovek, což byla tehdy značná suma, byla lákavější než zodpovědnost za osud štěňátka.

Výsledek se dostavil. Po roce jsme psa za osm stovek prodali.

A mě tehdy konečně došlo, že pořídit si psa není jen tak a že bez aspoň základních znalostí o výchově, bude chudák pes i my.

Za ušetřené peníze jsem si koupila svoji první kynologickou knížku a skutečně pozorně jsem si ji pročetla. Tak jsem se konečně dozvěděla, že nedokážu - li být pánem já, bude se muset této funkce zhostit pes, že poskakování okolo pána není výsměch, ale výzva ke hře a pokud ho chytím a potrestám, pes bude mít strach přijít a já budu mít v tahu přivolání.

Potom jsem poctivě krmila prasátko a v létě roku 1987 jsem si jela do Prahy pro svoje vlastní štěňátko německého ovčáka, se kterým jsem začala chodit pravidelně na cvičák a pod dozorem instruktorů zvládla nejen výchovné problémy a výcvik, ale dokonce i zkoušku z výkonu. Brzy na to jsem začala dostávat nabídky na hlídání a výcvik pejsků v okolí a po dalších složených zkoučkách jsem byla vybrána do kurzu instruktorů, dnes se říká trenérů. A kromě toho se opět začala rozrůstat moje domácí zoo, ovšem tentokrát už bez zbytečné úmrtnosti a problémů, jelikož úměrně se zvířaty se rozrůstala i moje knihovna o odbornou chovatelskou literaturu. 

 

Drvoštěp a kocour

 V malé vesničce mezi lesy žil chudý drvoštěp. Neměl nic než skromnou chaloupku, sekyrku a starého kocoura, který mu byl přítelem v jeho bídě a strádání.

Každé ráno se svítáním odcházel drvoštěp do lesa, kde celý den porážel stromy a dobýval pařezy a kocour ho věrně doprovázel. Pokaždé se usadil na remízek a sledoval práci svého pána.

V poledne spolu poobědvali chléb s kousíčkem slaniny a trošku mléka ze džbánku a večer se vraceli do chaloupky, kde spolu přespali na starém slamníku, přikryti koňskou houní.

Tak šel den po dni.

 Ti dva toho spolu mnoho nenamluvili, stačil jim pohled do očí toho druhého, aby si rozuměli.

Kdykoliv drvoštěp mozolnatou rukou pohladil kocourův vypelichaný kožíšek, zvířátko se k němu přitulilo, olízlo mu drsným jazýčkem obličej a jeho lesklé oči promlouvaly:

„Mám tě rád, můj pane.“

 

Jednou však padl na drvoštěpa strom a zle ho poranil. Kocour, který byl jako obvykle nablízku, přiskočil a snažil se svého pána probudit k životu, a když se mu nedařilo, rozběhl se do vesnice. Škrábal na dveře nejbližšího statku tak dlouho, až mu hospodář otevřel.

Dost dlouho nechápal, co to zvíře chce, ale když se mu kocour zakousl do kabátu a táhl ho ven, pochopil a šel za ním.

Drvoštěpovi však už nebylo pomoci.

A tak ho odnesli do vesnice a pohřbili na malém hřbitově hned vedle kostela. O chaloupku ani o kocoura se nikdo nestaral.

Kocour zůstal na světě sám. O jídlo až tak nouzi neměl, myšku ještě ulovit dokázal, přes den ležel na slamníku, který stále ještě nesl pach jeho pána a s večerem se vydával na hřbitov.

Seděl u čerstvě zasypaného hrobu, přivřenýma očima sledoval svit měsíce a prosil:

„ Pane Bože, vrať mi mého pána nebo i mě odtud vezmi. Prosím udělej, ať jsme zase spolu. Kdekoliv, ale spolu.“

A zanedlouho se mu dostalo odpovědi.

„ Milý kocoure, vím, jak jsi svého pána miloval, ale tvé přání není až tak jednoduché splnit. Musel by si totéž přát i tvůj pán. A ten zatím nedorazil. Buď trpělivý.“

Odpovědí bylo žalostné zamňoukání.

 

Mezitím drvoštěp došel k nebeské bráně a zaklepal. Otevřel mu svatý Petr a pozval ho dovnitř.

„Pojď dál drvoštěpe. Byl jsi dobrý, poctivý, pracovitý a spravedlivý. Nikomu jsi ani slovem neublížil. Tvá světnička je připravena. A kromě toho můžeš vyslovit jakékoliv přání a bude ti splněno. Ale pozor! To přání je jen jedno, proto vybírej opatrně. Spěchat nemusíš, ale jakmile je vyslovíš, je to nevratné.“

Prošli nádhernou loukou, kde byla tráva zelenější, vzduch svěžejší a slunce jasnější než na zemi, a vystoupili po mramorovém schodišti k Velebnosti.

„Vítám tě u nás drvoštěpe“ promluvil Bůh.

„Jelikož jsi byl shledán spravedlivým, je nyní tvé místo tady. Už nepoznáš bídu ani utrpení, i tvé pohmožděné tělo se uzdraví. A nyní vyslov své přání. Ale zvažuj dobře svá slova.“

 

„ Pane Bože, ty který všechno znáš a jemuž nezůstane nic skryto, jistě víš, že jsem na zemi nechal svého přítele. Je starý, šedivý, vypelichaný, nemocný, ale je to můj přítel. Jemu jsem se díval do obličeje každé ráno, když jsem se probudil, i večer, když jsem usínal. On byl první, co jsem spatřil, když jsem oči otevřel a poslední, když jsem je zavíral. On mě každý den následoval, ať jsem šel kamkoliv. Z jednoho krajíce jsme jedli chléb a z jednoho džbánku se dělili o poslední kapky mléka. Prosím, vrať mi ho. To je mé přání.“

„Dobře jsi se rozhodl. Teď jdi a přejdi most na druhé straně louky. Až potkáš studánku, napij se z ní a vrátí se ti tvé zdraví a mládí. Potom se u studánky posaď a čekej.“

 

Odešel drvoštěp zpět na louku a zamířil tam, kde se slunce klonilo k západu. Přešel most, který vypadal, jako by jej sama duha vymalovala, a hned za ním studánka s průzračnou vodou.

 

Klekl drvoštěp ke studánce a zhluboka se napil.

Vzápětí ucítil, jak nabývá sílu, kterou měl v mládí a kterou již dávno ztratil. Rány se zatáhly, odraz na hladině zrcadlil krásný obličej, šedivé vlasy nabraly svoji bývalou čerň, v ústech se zaleskly zdravé, bílé zuby.

Po krátké modlitbě se bývalý drvoštěp posadil na kámen vedle studánky a čekal, jak mu Bůh přikázal.

 

Kocour strávil na hřbitově svoji další noc, která se zdála být delší, než všechny předchozí.

Byla mu zima a měl hlad. Bolela ho pravá tlapka a nepodařilo se mu nic ulovit.

Položil si hlavu na hlínu, na hrobě svého pána a z oka mu vytekla slza.

„ Zapomněl jsi na mě můj pane…“

„Ale nezapomněl, kocoure. Neměj strach. Tato noc byla tvá poslední na tomto světě. Tvůj pán dobře vyřkl své přání a již tě očekává. Nyní se odeber na klidné místo a snaž se usnout. Čím dřív se ti to podaří, tím dřív se setkáš se svým pánem.“

Na ta slova zvedl kocour hlavu, v zakalených očích se zatřepetaly plamínky štěstí.

Odplazil se pod nejbližší vrbu, zavřel oči a vydechl.

 

Drvoštěp zatím stále seděl u studánky a myslel na svého přítele.

„Vrať se mi prosím, vrať se mi…Tak málo jsem ti říkal, že tě mám rád. Hladil jsem tvůj kožíšek, to ano, dělil jsem se s tebou o jídlo i o lože, ale ty jsi mi dával stokrát víc lásky než já tobě…Kde jsi můj příteli?“

Vtom se v dálce objevila šedá skvrna a stále se přibližovala. Už se dalo poznat, že pokulhává na pravou přední tlapku, dala se rozeznat ouška a opelichaný ohon. Ještě deset kroků, pět, jeden…a už držel drvoštěp kocoura v náručí.

Hlasité předení, otírání šedivé hlavy o omládlý pánův obličej a kocouří zuby, skřípající o zuby milovaného člověka.

„Napij se můj příteli ze studánky! Rychle se Merline napij! Mám tě rád, MÁM TĚ RÁD. MÁM TĚ TAK STRAŠNĚ MOC RÁD, TOLIK JSI MI CHYBĚL! „

Drsný jazýček se ponořil do průzračné vody, kožíšek s černými pruhy zazářil v poledním slunci tak, jako kdysi, nemocná tlapka se pevně postavila a oči s nebývalým leskem se upřely do očí člověka, bez něhož nelze být.

„ Merline, jdeme domů. DOMŮ…“

 

I andělé umírají

Z astrálních světů snesla se na zem                                                                                                               bohyně s kočičí tváří.                                                                                                                                                 V očích jí plamínky září,                                                                                                                                            jak rozžaté svíce na oltáři                                                                                                                                       a v jejich hlubinách spatříš                                                                                                                                 záblesky z jiných dimenzí.                                                                                                                                    Stáváš se součástí jejího sousoší,                                                                                                                       pozná, když něco tě rozruší.                                                                                                                                   Tolik štěstí a lásky ti dává                                                                                                                                       a její hlava plavá                                                                                                                                                         k tobě se přitulí.                                                                                                                                                       Blahem vzdychne                                                                                                                                                       a tlapkou tě pohladí,                                                                                                                                            domov tvůj láskou naplní                                                                                                                                         a její život s tvým je spjat.                                                                                                                                       Svěříš jí své tajemství a ona mlčí.                                                                                                                    Všechno krásné se jednou skončí.                                                                                                                           I smíchu a her období.                                                                                                                                             Tvá kočka ti bolest způsobí,                                                                                                                                   když odejde navěky spát.

 

Vánoční dárek

Seděla zkřehlá pod smrkem, jehož větve dosahovaly až k　zemi a skrývaly ji před zvědavými zraky náhodných chodců. Vyčerpaná zimou, hladem a právě přestálým porodem. Přišel na ni tak rychle, že se jí nepodařilo vyhledat vhodnější úkryt. Ulice byly zasypány neustále padajícím sněhem, stříbrné vločky kroužily kolem pouličních lamp a z　blízkého kostela zněly varhany a zpěvy Alellujah. Po jejím bříškem se krčila právě narozená koťata, která se snažila marně zahřát. Štědrý den – den splněných přání a ona nemá ani co jíst. Už od včerejšího dne nic nejedla.

Ještě před několika dny žila celkem spokojeně v　domku se zahrádkou a myslela si, že ji mají rádi. Aspoň to tak vypadalo. Dostávala mlíčko a zbytky od oběda, občas ji někdo pohladil. Pak ale paní domu zjistila, že čeká koťátka. Dala ji do tašky a odnesla do parku, kde ji nemilosrdně vysypala na zem. Tehdy ale ještě nesněžilo. Cesta byla plná spadaného a zetlelého listí, zčernalé a holé větve se vypínaly k šedivé obloze bez slunce. Nevěřícně se dívala za svojí paní, jak odchází. Bez ní. Netroufla si ji následovat, ostatně by to asi nemělo smysl. Bloumala pak bez cíle parkem, jedla to, co našla, občas se jí ještě podařilo ulovit myšku a spala, kde se dalo.

Za několik dní ale napadl sníh, ze střech vyrostly rampouchy a celý svět okolo ní se proměnil v　ledovou pohádku. Pro ni to ale pohádka nebyla. Jídlo se teď shánělo velmi těžko. Odvážila se vyjít do ulic a na náměstí, kde to od stánků tolik vonělo. Doufala, že se dostane aspoň k　drobečku z těch dobrot, co tady prodávali. Když ji ale prodavač od stánku s　párky surově odehnal, ztratila odvahu a ještě ke všemu se dostavily porodní bolesti. Ve zmatku pobíhala po náměstí a nouze nejvyšší ji zahnala pod stoletý smrk, jen pár kroků od kostela, kde věřící právě oslavovali narození Krista. Tady porodila čtyři maličké, slepé a bezbranné kuličky, stejně tak křehké a se srstí tak jemňoučkou, jako sněhové vločky.

V kostele se rozezněly zvony, věřící začali vycházet do mrazivé noci. Ještě úzkostlivěji se tiskla do klubíčka a začala žalostně mňoukat. Lidé se rozcházeli, nikdo její tenký hlásek nezaslechl. Poslední sestoupil z kostelních schodů pán, bezmála osmdesátiletý, v　ošuntělém kožíšku a vysokých botách. Šel ztěžka, sotva nohy vlekl, ale půlnoční bohoslužbu ještě nikdy nevynechal. Těšil se do svého maličkého bytečku na Malé Straně, kde žil už dlouhá léta sám, jen se svými knihami. Zvykl si na samotu, na život bez rodiny, bez přátel. Až přijde domů, ozdobí si ve váze jedinou větvičku borovičky jednou skleněnou koulí a jednou svíčkou. Opeče si jeden kousek ryby, který každoročně dostal i s　miskou bramborového salátu od vlídné sousedky a potom si zapálí tu svíčičku a bude vzpomínat a děkovat Bohu za další rok z　těch mála, co mu ještě zbývají.

Lidé se už dávno rozešli do svých domovů, stařík zůstal na zledovatělém chodníku sám, naslouchaje tichému hlásku, který vychází zpod větví starého smrku. Shýbl se a odhrnul větve. Do starcových očí se zahleděly dvě zoufalé oči kočičí. Ani se nebránila, když ji jemně zvedl ze země a přitiskl ke svému kožichu. Pak jeho pohled padl zpátky na suché jehličí, kde jemně kňouraly čtyři tvorečkové. Děda nedbal na chumelenici, sundal z　hlavy beranici a naskládal do ní zbytek kočičí rodiny. S plnou čepicí v jedné ruce a kočičkou ve druhé, oboje tiskl k sobě a uháněl na Malou Stranu, co mu staré nohy stačily.

Doma vytáhl ze skříně proutěný košík, vystlal ho měkoučkou dekou a položil ke kamnům. Kočičku položil dovnitř a přidal koťata. Na kvítkovaný talířek nalil mléko, které ale předtím ohřál na kamnech, v　dalším talířku přibyl jeho štědrovečerní řízek. Jemu salát stačí. Setkal se s vděčným pohledem zelenožlutých očí, nádherně olemovaných černou konturou. Pohladil zvířátko, zapálil svíčku a usedl ke své štědrovečerní večeři, tentokrát bez kapra.

„ Bože, děkuji Ti za tato stvoření, která Jsi mi poslal do cesty. Děkuji Ti za vánoce, kdy po tolika letech nebudu sám. Děkuji Ti za to, že už žádný z　následujících dní nebudu sám.. Děkuji ti za tento vánoční dárek. Děkuji Ti Bože za kočičku, která porodila své děti v　nuzných podmínkách, stejně jako Panna Maria porodila v　chlévě našeho Pána a s　Spasitele. Amen.“

Jeho vlídné, modré oči se znovu setkaly s　očima mourovaté kočičky, na jejímž čele se o něco tmavší srstí rýsovalo vykreslené M.

 

Kočičí láska - věnováno Čikoretce

Autor: Senziska

Publikováno: 29.11.2010

Kategorie: Úvahy -> Láska

                                                                 
Čikoretka I.

Autor: Senziska

Sbírka: Život se zvířaty

Publikováno: 4.05.2011

Kategorie: Povídky -> Ze života

Moje malá zoo

Autor: Senziska

Sbírka: Život se zvířaty

Publikováno: 12.04.2011

Kategorie: Povídky -> Ze života

Miluji zvířata. Dokonce tak moc, že si někdy říkám, jestli jsem se náhodou nenarodila na psí planetě Sírius a v minulém životě nebyla kočkou. A tak jsem logicky chtěla, aby s námi nějaké zvíře sdílelo naši domácnost a čím víc, tím lépe.

Toto přání ale poněkud naráželo na odpor. Matka by mi morče nebo kočku určitě dovolila, ale otec byl proti a kategoricky prohlašoval, že žádné zvíře nepřekročí práh našeho bytu. Jenže ono překročilo. A ne jedno. Dokud byl můj otec naživu, překračovala zvířata náš práh jednotlivě. Po jeho smrti nastala invaze těch nejrůznějších živočichů.

Maminka mě a mé sestře dovolila ujmout se kocoura - bezdomovce a sotva se u nás zabydlel, ještě nám na výstavě koupila každé jednu perskou kočku. Ovšem předpokládala, že nám tři kočky snad bohatě stačí a tím to to tedy skončí. Neskončilo. Zvířata přibývala týden po týdnu a den po dni. Maminka se přestala usmívat, později dokonce každého nově příchozího obrečela. To už jsme měly z bytu velmi slušnou zoologickou zahradu.

Pamatuji se, jak jednou smažila a posléze připálila karbanátky, protože kocour dostal průjem a nehorázně smrděl. Ve snaze to co nejrychleji uklidit a vyvětrat, zakopla o připravené psí misky a následně o aportovací činku, zatímco my jsme se sestrou hledaly zatoulaného křečka. Karbanátky se mezitím proměnily v kvalitní brikety a do toho přišla návštěva. Vyvětrat jsme už nestihly.

Neuběhl ani týden a maminka brečela znova. Důvodem bylo rozkousané prostěradlo od některého z křečků, kterému se podařilo prchnout z akvária. Vzpomínám si, jak tehdy seděla u stolu, vytřepávala si z vlasů spršku zrní, kterou ji právě zasypala jedna z andulek, provětrávající si peříčka, nevraživě pokukovala po sporáku, kde se v prádelním hrnci vařily a páchly prasečí nožky pro psy a lkala, jak jí " ty pitomý zvířata všechno zničí ".

Byly jsme známy nejen v naší ulici, ale i v širém okolí jako ti, co mají tolik zvířat . Podle toho se na nás taky bylo možné kdykoliv doptat. Jméno - nic neříkající, ale stačilo přidat zaklínadlo ticomajítolikzvířat a příchozí dostal přesný popis cesty.

Samostatnou kapitolu by si zasloužily naše návštěvy ve veterinární ordinaci.

Ačkoliv naše zvířata byla celkem zdravá, sem tam se nějaký ten malér přihodil. Při takovém počtu zvířat jsme i tak byly na veterině téměř obden. Nešlo vždy jen o onemocnění, ale i o očkování, prohlídky psů před závody, občas i úraz... Alespoň to očkování jsme se snažily nějak sjednotit, abychom mohly vzít co nejvíc zvířat najednou a ušetřily si cestu a návštěvy veterinární ordinace. Maminka pozavírala kočky do přepravek, ty naskládala na starý rozvrzaný kočárek, my se sestrou popadly do každé ruky jedno vodítko se psem a za příšerného skřípotu jsme se vypravily k veterináři. Pěšky samozřejmě. Do autobusu by nás s tímto nákladem pravděpodobně žádný řidič nevzal. Kočárek jsme zaparkovaly na dvoře, jedna z nás držela psy, druhá dveře do čekárny a maminka stěhovala kočky. To samé když na nás přišla řada v ordinaci.

Jednou se mě veterinář zeptal, kolik těch zvířat vlastně máme. Odpověděla jsem:

" Pane doktore, to vám z hlavy neřeknu. Musela bych to spočítat. Ale hodně. "

Nejvíc maminka brečela, když zvířata zapudila mého potencionálního ženicha.

Bylo mi osmnáct a připravovala jsem se na maturitu. V té době jsem se seznámila s Tomášem. Nějakou dobu jsme si psali a potom jsem ho pozvala k nám. Tedy: já ho pozvala jako kamaráda, maminka si od té návštěvy slibovala mnohem víc. Že se mě v brzké době zbaví a tím i mých zvířat. A tak uklízela, pekla, vařila. A těšila se.

Tomáš přijel přesně ve smluvenou dobu, doma už bylo všechno nachystáno, zvířata zavřená v klecích, akváriích a bedničkách a bedýnky ještě pro jistotu zasunuty pod postel. Kočky a psy dost dobře schovat nešlo, ale vzhledem k tomu, že právě spali, zdálo se být všechno v pořádku. Bohužel jenom zdálo.

Hned na prahu spala doga, roztažená jako placka. Samozřejmě, že na ni Tomáš šlápl. Ne moc, ale stačilo to k tomu, aby placka zvedla hlavu a vycenila zuby.

" To nic, to je Daneček, běž dál" uklidňovala jsem ho, zatímco maminka na mě za jeho zády výhružně hrozila. Podařilo se nám dogu překročit a konečně jsme se ocitli v předsíni.

" Mohl bych si ještě odskočit? " zeptal se Tomáš velice slušně, sáhl po klice a dřív než jsme ho stačily upozornit na omyl, otevřel dveře do spíže, kam jsme už ráno odklidily křečky. Těm se ale mezitím podařilo z provizorního akvária utéct a teď pilně kutali ve zdi díru, do které odnášely paličky česneku.

" Spletl jste se ", řekla maminka neobyčejně mile a ukázala na správné dveře.

" Néééééé tam sedí Fanča " zaječela moje sestra. Pozdě. Tomáš už dveře otevřel a potkal se s naší Fanynkou, která ihned vycenila zuby a začala vrčet.

" Kdo tam dal toho psa ?" maminka očividně ztrácela nervy.

" Okamžitě Fanču někam odveďte. Dejte ji do kuchyně."

" To nejde, tam je Cita. Budou se rvát."

Nějak jsme tehdy fenky porovnaly a toaletu uvolnily, ale trablům stále nebyl konec.

" Běžte si zatím do pokojíčka, za chvíli bude oběd " řekla maminka a na mě a sestru zasyčela:

" Nepřejte si mě! "

Nevím, jestli náš pokojíček byl zrovna tím správným místem, ale následující události nabraly takový směr a rychlost, že během deseti minut bylo po návštěvě.

Tomáš stál uprostřed pokoje a zíral na tapetu palem nad moře, která se táhla přes celou jednu stěnu. Na palmách visely skutečné kokosy, zavěšené na háčcích a mezi tím klece, klece a zase klece…s papoušky, chůvičkami, korelou se žlutou chocholkou a pěkně vybarvenými, červenými tvářičkami a v největší voliéře obrovská rosela.

" Tak už si někam sedni " povídám. Bohužel jsem neřekla kam.

Můj potencionální nápadník se tedy posadil na gauč a přímo na želvu. Leknutím vyskočil, přitom kopl do bedničky s morčaty, kterou jsme schovávaly pod postelí, převrhl ji a morčata se s kvikotem rozeběhla po pokoji. Jeho vytřeštěný zrak zabloudil nejprve ke mě, potom na rozhořčenou želvu a přitom zahlédl i pavouka sklípkana, na kterého jsme jaksi trochu zapomněly. Na to už neřekl ani slovo a hledal dveře, vedoucí kamkoliv, hlavně ale ven z našeho bytu. Ještě se za ním ozvalo výsměšné: " děkuju ".

To řekla rosela Lorinka, která se naučila právě jen tohle slovo.

Tomáš prosvištěl kuchyní, kde se právě probouzely a protahovaly kočky, v předsíní minul dogu a zmizel směr hlavní nádraží.

Na stolku v pokojíčku zůstaly ležet jeho zapomenuté brýle, v obývacím pokoji na stole stydla kachna s knedlíkem a se zelím, roztékal se čokoládový dort a u stolu brečela naše maminka.

 

Darek

 

Darek, původně bezdomovec, který se potuloval okolo našeho domu, byl    

černý kocourek, jen na tlapkách a čumáčku měl pár bílých chloupků. 

Nosily jsme mu se sestrou jídlo a samozřejmě jsme ho chtěly vzít domů. Bohužel to bylo právě v době, kdy otec řekl, že žádné zvíře nepřekročí práh našeho bytu a už vůbec ne kočka. Nevím, co mu kdy kočky provedly, ale v lásce je tedy neměl.

Jenže my jsme toho kocourka strašně moc chtěly, bylo nám ho líto, že je venku v dešti a v zimě

( byl červenec) a celé dny jsme přemýšlely, jak ho propašovat dovnitř a hlavně, jak ho schovat, aby si toho nikdo nevšiml, což ovšem bylo ve dvoupokojovém bytě zhola nemožné.

Tehdy jsme bydlely v přízemí a to bylo kocourovo štěstí, a taky to, že byl velice inteligentní. Jedno sobotní odpoledne  jsme přinesly ze stavby dlouhé prkno a opřely ho vedle okna našeho pokojíčku tak, abychom na něj dosáhly. Přitom jsme měly připravené vysvětlení, že si z něho uděláme houpačku a máme strach, aby nám ho ostatní děti z domu nesebraly. Nakolik bylo toto vysvětlení věrohodné nevím, asi moc ne, zvlášť když kocour brousil ve dne i v noci, teď už ne okolo domu, ale přímo pod našimi okny. Naštěstí ale existence prkna nikdo nezajímala.

Počkaly jsme, až se zhasne a jakmile se z vedlejšího pokoje ozvalo pravidelné oddechování, vyklouzly jsme z postelí, potichu otevřely okno a prkno zapřely mezi chodník a parapet.

" Čičiči kocourku, kdepak jsi, poběž " volaly jsme šeptem do tmy a obávaly se, že kocourovi nedojde, co se po něm chce a taky jestli vůbec přijde.

Vzápětí se ve tmě zaleskly žluté oči a zamířily prknu. Posvítila jsem na něj baterkou. Seděl pod oknem a koukal na nás. Zaklepala jsem na prkno a lákala kocoura.

" Pojď nahoru čičiči, tady..." snažila jsem se ukázat cestu po prknu.

A světě zboř se! Kocour to pochopil, popošel k prknu, protáhl hřbet, přibrousil drápky a rozběhl se nahoru. Tam se zastavil, jako by chápal, že už je na tom zakázaném prahu a dál nesmí.

Daly jsme mu do okna deku a večeři, kocour pečlivě vylízal mističku, přespal na okně na dece a ráno stejnou cestou pokoj opustil. Takhle to fungovalo měsíc. Každý večer kocour číhal pod oknem až se zhasne a přistaví prkno, vyhupkal nahoru, pomazlil se s námi, přespal v okně, brzy ráno odcházel a pak ukázněně seděl na chodníku a čekal na snídani.  jednoho srpnového podvečera našeho otce odvezla sanitka do nemocnice...vím, že to zní trochu divně...ale za hodinu na to už byl kocour v kuchyni, povečeřel rybičky a tu noc spal ne na své dece v okně, ale s námi v posteli.

Maminka nám dovolila kocoura si nechat a slíbila, že to otci nějak vysvětlí. K tomu už ovšem nedošlo, jelikož otec se už z nemocnice nevrátil.

Měly jsme tedy Darečka, jak jsme ho pojmenovaly. První dva dny proběhly bez problémů, třetí den Dareček dostal průjem. Šel sice spořádaně na bedýnku, ale celý byt zamořil nepopsatelným zápachem. Maminka tehdy vybuchla:

" Tak to ne! Takovýho smraďocha tady nechci! To je smrad, Panebože to je smrad..." Otevřela všechna okna a kocourka vynesla ven, zpátky na chodník.

Pohotově jsme se rozbrečely.

" Ten kocour byl čistotný, šel na záchod a nemůže za to, že má průjem" brečela sestra. Scény kvůli kocourovi trvaly až do noci.

O půl jedenácté si maminka natáhla přes noční košili župan, vzala baterku a šla kocoura hledat. My jsme v pyžamu vyběhly za ní. Musel na nás být tehdy skutečně boží pohled, když jsme v nočních úborech pobíhaly po ulici, svítily baterkou do všech koutů a naháněly kocoura.

Našly jsme ho v křoví skoro až k ránu a vítězoslavně jsme si ho odnášely domů. Od té doby se stal právoplatným členem naší domácnosti.

Miloval olejovky, mořské štiky a rybičky v tomatě, brousil si drápky o křeslo a spal s námi v posteli. Každé ráno si zaškrábal na dveře našeho pokojíčku, maminka ho pustila do kuchyně a dala mu snídani.

Jednou něco provedl, nepamatuji se přesně co. Pravděpodobně to napáchal už večer a teprve ráno se na to přišlo. My jsme se sestrou ještě spaly, maminka rachotila v kuchyni s nádobím a přes zavřené dveře doléhalo do našeho pokoje její rozzlobené:

" Já toho kocoura roztrhnu."

Dareček vyklouzl z mé postele, došel ke dveřím, postavil se na zadní a přední tlapkou se chystal zaškrábat, aby ho maminka pustila. Když ale zaslechl její rozzlobený hlas, hrábl do prázdna, tlapka ztuhla ve vzduchu, přiložil ke dveřím ouško a naslouchal. Pochopil, že nadávky jsou určeny jemu. Nechal si zajít chuť na snídani a zmizel zpátky v mé posteli, kde vyčkal než se situace uklidní.

 

Darka jsme měly osm let, zemřel na selhání ledvin. Od té doby uplynulo mnoho let, ale stále mám před očima obrázek toho úžasného kocourka, který poslouchal za dveřmi, co se o něm mluví.